Nesnáším tam chodit, zvlášt ne v 11 ráno. Ranní vstávání by se měly zakázat, stejně jako vlaky, schody, prudké slunce, automat na mizernou kávu v aule a ze solidarity bych zakázala i Měsíc. Nesnáším to tady, protože je to v jediné budově se schodama, co naše fakulta nabízí. Do té doby, než se upírka Šárka naučila levitovat, tak se sem stejně přes schody nedostala. A má jinak smysl nabízet poradenství studentkám staré hudby, co jsou shodou okolností upírky na vozíku, v budově se schodama? A taky nechápu proč starou hudbu studuje někdo, kdo je 400 let plus mínus starý. Ale od chápaní tady nejsem.
Skupina
se courá jako švábi na pivo. Proč já hloupá vždycky dojdu
první? Protože aby si neřekly, jo temný elfky, ony ve dne spí a
v noci někde lítaj. Copak jsem netopýr? Prostě jen nesnáším
silné slunko, skoro pak nevidím, a je mi z něj šoufl. A
překládám, tak holt pracuju v noci, něčím se živit musím,
prej tady na povrchu je zakázaný vlastnit otroky nebo tak nějak.
Zákoník práce je zlo, ne temné bohyně.
Z
letargie mě probere robotický zvuk něčího hlasáku. Už vím,
Dejv, který chodí vždycky poslední, je tady taky. Poslední.
Tento týden se moc nevyspal. Na religionistice odevzdávají
bakalářky o semestr dřív. „Promiňte, svítil na mě měsíc“.
Religionista, stejně nestíhá jako já. Já dedlajny, on diplomku.
Psal o chrámových obřadech babylónských bohyní nebo něčem
takovém. Od průlomu sfér v roce 1989 se stala z religionistiky
dost exaktní věda, babylónské bohyně založily v Olomouci
neziskovku a propagují ekologické zemědělství. Jo a Dejv je
vlkodlak, takže si stežuje na Měsíc. A skoro nevidí, takže
používá počítač s hlasovým výstupem. Má hlas jako vraždící
robot, hlasový výstup, ne Dejv. Docela ho obdivuju, nemám ráda
cestovaní vlakem, mimo trasu Brno – Praha, ideálně vůbec nikam.
Dejv strávil semestr dílem na cestě, a dílem ve vlkodlačí kůži.
Jo, mě se do toho vlaku blbě leze, a když levituju, lidi se na mě
blbě koukali.
Už
jsme všichni? Můžem začít? Pohané, potomci bohů, elfové,
trpaslící. Nebyli jsme moc vidět, ale už jsme. Občas se ale
potřebujeme slízt, setřepat ze sebe stres, přestat se tvářit,
že jsme superbytosti. Nabrat manu na levitaci a iluze, zakrývající
naši pravou tvář. To je centrum pohanství a supervize.
