V podstatě zaměstnání postižených nic nebrání, aneb jak jsem pořádala trance párty.

Jednou za čas se ke mně dostanou dojímavé články – podívejte se na ni, je na vozíku a je ředitelka firmy. Trpí zákeřnou nemocí DMO a je učitelka na základní škole. Neslyší a dělá curling. Nevidí a je právník. Fantastické, jak tito lidí překonali sami sebe. Když to čtu, tak vždycky malinko povyrostu, takže už měřím 193 cm.

Mám za sebou už zkušenost ze zaměstnání, IT a human resources. Nechápu, proč nešlo umístit další pohybově postižené na podobné pozice. Mám už kontakty mezi osvícenými lidmi z personalistiky – a vím že v podstatě proti zaměstnání postižených nic nebrání. Na druhé straně ti z HR, co neměli to štěstí se se mnou setkat, mohou ještě stále setrvávat u obrazu postiženého 1.0, sociálně neschopné chudinky. Pravděpodobně věří tomu, že hlavní účetní, co je shodou okolností postižený, je nějaká výjimka a ne typický korporátní harcovník.

Když mi bylo 14, byla jsem tak zdeptaná tím, co si o mě myslí moje ctěné spolužactvo, že jsem se bála si jít koupit do obchodu zmrzlinu. Nechci nějak dlouho rozebírat moji situaci ve 14 letech, byla totalita, integrace byla vzácnost, vyučující proti, polovina třídy sociálně slabší. Díky integraci jsem se dostala k příležitostem a získala jistá privilegia, takže nelituji ani trošku. Ano, já těm personalistům i dokážu porozumět, že se bojí, že přijde člověk který sociálně selže. Nepřijde do práce. Nebude mít obchodní dovednosti, nebo obecné nezapadne do týmu. V první krizové situaci zpanikaří. Nelze od něj čekat, že by se objevil na nějakém večírku nebo nedej bůh nějaký pořádal...

Večírek jsem pořádala v pátek 2.10. 2015 Byla to už pátá akce pod stejným názvem – Mindcircus. Co jsem musela udělat, aby proběhl Mindcircus? Mindcircus je večírek zaměřený na trance hudbu. Je už pátý v řadě, takže mám již zkušenost s tím, co se povedlo a nepovedlo minule. Na druhou stranu jde o obnovení akce z roku 2012, povědomí o značce už se lidem vytratilo, takže budu zvát lidi s tím, že značku teprve buduji. Lidi zvu individuálně. Akce potřebuje mít nějaký leták. Ne proto aby se někde lepil, ale po vyvěšení na sociální síti. Je zvykem že na akci hrají nějací DJs. Vzhledem k tomu že se známe všichni se všemi, tak s tímto ne nejmenší problém, naopak je mnoho talentovaných DJs, kteří jsou bez angažmá. Leták mám hotový během dne či dvou, mezi mými přáteli je i vynikající grafička. Leták je přesně podle zadání klubu – industriální. Protože ráda hraju z gramofonů, a v klubech je zvykem hrát z CDJ nebo konzolí, požádala jsem majitele klubu, abych měla svolení tam donést vlastní techniku.

Dva dny před akcí jsem skládala náročnou zkoušku, což je jistá zátěž. Podle odezvy na FB události vidím, že se cca 50 lidí se rozhodlo, že přijde určitě, a 50 možná. Vzhledem ke zkušenostem z předchozích akcí vím, že na tyhle čísla dá spolehnout. Nakonec bylo platících 103. Domluvila jsem se s taxíkářem s dopravcem, že odveze mě, vezme gramofony, a odasistuje mě i výstup z taxíku. Což znamená že mě obejme, zvedne a postaví na nohy ze sedu do stoje při výstupu – u mého postižení napřed mizí schopnost vstát ze židle nebo sedadla a až potom chůze. Nebyl to pro taxíkáře problém. Ve dveřích jsem se srazila s jednou kamarádkou, a poté velmi rychle dojel z Prahy tým lidí, DJ Dennis Besnij a několik jeho přátel. Velkým překvapením pro mě bylo setkání s jedním programátorem, se kterým jsme se naposledy viděli před 15 lety – nevěděla jsem že patří do stejného okruhu lidí jako Dennis. Domluvila jsem se s vyhazovači klubu, že mi pomohou na stage – stage měla dost vysoký schod. Vyhazovači jsou jako asistenti vynikající. Kromě toho že mají sílu mají i znalost vlastního těla.

Lidi přišli překvapivě brzo. Už jsou dávno pryč doby, kdy se chodilo na akci v 21:00, a stály před klubem či diskotékou fronty, dnešní klubová mládež je zvyklá se opít doma a na akci přijít až kolem púlnoci. Nicméně, první návštěvníci se objevují už o půl deváté, a zapojují se do tance a tancují když hraje warmup DJ. Já hraji jako druhá, začla jsem housem, poté jsem míchala střídavě uplifting trance (více komerční, euforický, extrovertní) a progressive psytrance (underground, introvertní, meditativní). Lidi na tuto výbušnou a neotřelou směs se velmi dobře bavili. Headlinerem akce byl Joe Cormack, už ostřílený DJ. Tancovalo se až do brzkých ranních hodin. Když jsem zrovna nehrála, starala jsem se o to, aby se lidi, co se neznají, spolu seznámili. Zajímavý moment byl s dopravou zpátky, když jsme stáli a moji kamarádi drželi gramofony a já a kamarádka jsme mávaly na taxík, mělo to docela undergroundovou atmosféru.

Bylo pár věcí, co se mohlo zvládnout líp, a to třeba organizace dopravy tam a zpátky – nicméně jsem názoru, že není nutné aby všechno bylo superdokonalé, ale aby to bylo fungující. Není problém například udělat akci dva dny po zkoušce se statistiky, naopak to vyčístí hlavu.

Ano, jsem člověk, co si neuměl koupit zmrzlinu když mi bylo 14. Ale od té doby se situace značně změnila. Jsem schopná zorganizovat akci, unést pozornost jako DJ, udělat atmosféru, ve které se lidi dobře baví. Ano, moje postižení – ve smyslu impairmentu nezmizelo, je progresivní, což znamená medicínsky stále větší, očekávám vozík, připravuji se na přestavbu domu na bezbariérový, přemýšlím, jak se budu dál dostávat na stage – někde se dá vynést na vozíku, někde je příliš úzký prostor. Tím jak se vyvíjela společnost, dostala jsem šanci rozvíjet svůj talent, talent, který mohl zůstat ubitý nevhodným prostředím. Talent jednat s lidmi, organizovat, vést. 

Nechci ovšem svoji hřivnu odevzdat za mísu čočovice. Vím, že nemohu pracovat na plný úvazek, a vím že je to častý deal breaker. Nicméně, jednak Švédsko zavedlo 6 hodin pracovní doby pro všechny zaměstnance, jednak my postižení umíme vzít za práci během toho času kdy nepadáme únavou na ústa(v) takovým způsobem, že... asi víte co chci říct. Nebo si prostě něco přečtěte o výhodě zaměstnání lidí na kratší pracovní dobu a moje neziskovka se vám pokusí vymyslet pomoc, aby vám to moc nerozbíjelo systém na zpracování docházky a nalézání ztracených badge. O čtečkách pro nevidomé a neslyšících a telefonování najdete určitě v jiných materiálech, ale když tak tyhle materiály mám taky.

Něco se změnilo, nejen já. Jsou splněné určité podmínky, abych mohla fungovat. Je to vyhazovač, který je ochotný asistovat, je to taxíkář, který nebere postižení jako stigma nebo problém, je to kamarád, který mě nevnímá jako inspirativní objekt lítosti – ano, dostala jsem vyčteno ne zcela přesnou techniku přechodů mezi skladbami. Jsem jedna z týmu. Ne někdo kdo dostal hraní jako svého druhu piškot za odměnu.

Lidí, co jsou jako já, co studují vysoké školy, už teď jsou zaměstnaní, mají sociální život, přátele, partnery a jejich práce je konkurence schopná, a jsou shodou okolností postižení existují již dlouho. Často však nechceme svoje postižení dávat na vědomí, protože stereotypy a koukejte se na něj, jak překonal svůj hendikep. Nekoukejte. Najděte ty lidi, napište jim, zaměstnejte je. Pokud se bojíte, že Vás kolektiv bude se bát, že budou socially awkward, nechte „můj kolektiv“ nebo mě udělat nějaký zajímavý večírek, nebo i nějaký ten moderní teambuilding s těmi oblíbenými strukturovanými icebreakery. Pokud nevíte, kde je najít, napište mně. Ty lidi, ne ty icebreakery. Lidi tady jsou.

Jak moc ještě musím vyrůst, aby si toho firmy všimly?

Chcete měnit Systém?

Ari Ne'eman, zaměstnanec amerického vládního úřadu National Council of Disability, popisuje, že chápe rozhořčení postižených aktivistů, kteří nepracují pro vládu. Hodlá předat informace, nejen proč je třeba změnit určitá pravidla, zákony a nařízení, ale také jak úspěšně lobbovat. Také shrnuje, ve kterých oblastech se podařilo aktivistům dosáhnout úspěchu:

Chráněné dílny a podporované zaměstnání (moje téma)

De - institucionalizace a život v komunitě

Program Medicaid a péče placená z tohoto programu

Ochrana lidí při sociální reformě

Prevence šikany

Rodičovství postižených.

Ovšem zároveň upozorňuje na oblasti, kde se ještě nepodařilo dosáhnout úspěchu:

Bioetika

Inkluze ve škole (od mateřské až po vysokou)

Podpora lidí s duševní nemocí

SSI Asset Test (nevím co to je - SSI je něco jako invalidní důchod, ale ne přesně)

Přistupnost ke vzdělání na vysokých školách

Placení přesčasů.

Ari Ne'eman kromě svého zaměstnání miluje Star Trek, rád vaří, žije s autismem, je spíše na straně ASAN než Autism Speaks. Pokud bude Ari Ne'eman blogovat dál, budu ho sledovat. 

Zdroj:

http://arineeman.com/2015/09/17/leaving-ncd-accomplishments-and-disappointments-from-five-years-of-public-service/

Hej Sheala, počuješ, co je to vlastně ten DJing?

Tohle jsem chtěla napsat už dávno, ale pořád nebyl čas. Je rok 2015. Polovina lidí co mám jako kontakt na facebooku je DJ, byla někdy DJ, nebo uvažuje o tom, že by byli DJ. Je to koníček a někdy i povolání který přináši lidem mnoho mírných zábav, a je stále zahaleno jakousí rouškou tajemství. Tak něco malinko poodhalím.

DJ hraje hudbu jinejch lidí. A dělá šaška.

Dřív se ještě dělal beatmatching, equalizace (to byly ty základní věci), a spousta různých dalších zajímavých věcí navíc. Kdo nezvládal beatmatching DJ nebyl. Někdy v roce 1998 (teď se bavíme o české republice) stačilo mít technický skills a desky. Teďka je to hodně jiný... mnoha lidem dělá beatmatching počítač a už to nikdo neřeší. Ale byla doba, kdy bylo nutný umět srovnat desky, nevěděli jste jak jsou rychlý, nevěděli jste nic.

Vzali jste desku. Pustili. Jak hrála vzali druhou. Teďka uděláte slip cue - šoupáte deskou dokud neslyšíte první beat, pustíte, jak se to předbíhá nebo zpomaluje tak tu desku popoháníš nebo brzdíš. Zároveň hýbete s pitch faderem na gramci, ten mění rychlost.  Na obrázku je to to v červeným kolečku, tím se dá hejbat.

Dá se to naučit i relativně 

rychle, slyšela jsem o lidech co se naučili míchat drumnbass na tři týdny. ale ty první pokusy jsou strašný. Skuste si pustit dva winampy přes sebe. Nebo se jestli jste z Brna, stavte se a můžete si to vyzkoušet, za nějaký piškot či příspěvek do pokladny mojí neziskovky.


Pak se začaly vyrábět  CD playery, co uměly měnit pitch a zastavit se a daly se popohánět jogem... a měřily tempo. A to byl začátek konce. Jenomže něco končí, něco začíná.  (Pokračování příště)

Soundtrack mýho života

Je mi v poslední době malinko mizerně. Ne od duše, od únavy. Prostě ujdu už jen nějakejch 600 metrů, a pak se sesunu do křesla a půl dne mi to nemyslí. Jsem vymazaná. Nejsem schopná pomalu nějaký smysluplnější diskuse: někdy řeknu, že mi to nemyslí, že jsem unavená, někdy jen na lidi mňoukám. Mew. Skuste v tomhle stavu dělat statistiku nebo psát článek. Mew.


Mno... a pak si pustím FL studio, a pokouším se trochu produkovat, nebo se pokouším se naučit nějakou hudbu. V tom stavu únavy mi ani nevadí, jak to strašně neumím. Dneska jsem zkusila si napsat basovou linku a beat, v a moll, a k tomu že nahraju z kláves melodii taky v a moll. Protože co se týče hraní na klávesy, jsem totálně neschopná, navíc mám problém se udržet v rytmu, tak mi z toho leze něco co sice neurazí, ale je strašně nudný. Neurazí proto, protože v tónině a moll se udrží i cvičená opice. Jak tak hraju cosi nudného v A moll, začlo mi to něco připomínat. A tak jsem začla po tom něčem pátrat, a naučila se hrát kousek toho riffu, a jsem na chvilku naživu. Ne jen že nemňoukám, jsem zpátky, jsem schopná počítat statistiku nebo chí kvadrát.

Riff - klikněte si - bacha je to FAKT nahlas


Nevím jak dlouho mi to vydrží. Tyhle momenty jsou strašně vzácný. Možná mi časem nepomůžou ani všechny noty světa k tomu abych se necítila jako píchlá pneumatika. Teď by mělo přijít něco ve smyslu, že jenom v trance hudbě je nějaký osvícení, protože se díky ní držím vysoce funkční. Jedna moje část, strašlivě cynický já, ta zlá temná elfka, se hlásí. Prej by se to dalo dobře prodat, emoce prodávaj, slzy prodávaj, koukejte na ni, jak je inspirativní, případně nějakej ten bucket list, o tom se taky dobře točej filmy, Nedotknutelní a podobný dojáky.


Ne, není žádný osvícení, je jen tma, politbyro a halucinace z hladu. Ale občas k tomu je i soundtrack, kterej se dá poslouchat.

Více než cestování vlakem

Už zase. Nechápu proč, 2 roky se pokouším psát blog o všem možném co se týká dejme tomu realistického zobrazování postižení v populárních médiích, a ve množství větším než malém z toho vychází hejt na České dráhy. Nebo chválení Českých drah. Prostě dráhy kam se podívám, a pomalu se bojím otevřít lednici, aby na mě nevyjel vlak.

Takže, kdysi dávno nějaký významný postižený, nebo nějaká významná postižená organizace, udělila Českým drahám cenu Mosty, za vstřícný přístup. A od té doby by teda mělo bejt jakože všechno cajk, člověk může očekávát jistou úroveň cestování. Tj aniž by se musel stresovat že někde na cestě bude zádrhel, třeba že nevleze do vlaku (chodící vozíčkář - to bohužel problém byl, protože předpisy), že nepůjde se domluvit s lidma ve vlaku že mě zvednou na nohy (absolutně není problém, protože lidi), nebo že nebude cestovat jako balík.

Přičemž to poslední se stalo nějaký mě neznámý ženě a má moje sympatie, že udělala jednak solidní mediální bugr, a jednak že rejpla do fakt hodně nepřijemnýho tématu. Tj že kromě ostrovů pozitivní deviace existuje velká většina lidí, pro který prostě nejsme partneři, lidi, že se s náma nepočitá.

Ale o tomhle ani tak psát nechci. Chci se mrknout na to, jak si to ČD marketingově pokazily. Ono totiž existuje něco jako zásady firemní komunikace. Tj zákazníkovi, který má s firmou nepříjemnou zkušenost, neříkáme co měl udělat jinak. Notabene v situaci, kdy dané řešení je dost složité, možná pro zákazníka i nerealizovatelné. Zákazník je ten kdo rozhoduje, jestli je vaše služba oblíbená a tím pádem i využívaná. A České dráhy si to rozlily v celostátním tisku.

zdroj zde

Jo a 12.8 hraju někde v Praze na lodi. To zas bude blogísek. Teště se.

Akademické centrum pohanství a supervize.

Nesnáším tam chodit, zvlášt ne v 11 ráno. Ranní vstávání by se měly zakázat, stejně jako vlaky, schody, prudké slunce, automat na mizernou kávu v aule a ze solidarity bych zakázala i Měsíc. Nesnáším to tady, protože je to v jediné budově se schodama, co naše fakulta nabízí. Do té doby, než se upírka Šárka naučila levitovat, tak se sem stejně přes schody nedostala. A má jinak smysl nabízet poradenství studentkám staré hudby, co jsou shodou okolností upírky na vozíku, v budově se schodama? A taky nechápu proč starou hudbu studuje někdo, kdo je 400 let plus mínus starý. Ale od chápaní tady nejsem.

Skupina se courá jako švábi na pivo. Proč já hloupá vždycky dojdu první? Protože aby si neřekly, jo temný elfky, ony ve dne spí a v noci někde lítaj. Copak jsem netopýr? Prostě jen nesnáším silné slunko, skoro pak nevidím, a je mi z něj šoufl. A překládám, tak holt pracuju v noci, něčím se živit musím, prej tady na povrchu je zakázaný vlastnit otroky nebo tak nějak. Zákoník práce je zlo, ne temné bohyně.

Z letargie mě probere robotický zvuk něčího hlasáku. Už vím, Dejv, který chodí vždycky poslední, je tady taky. Poslední. Tento týden se moc nevyspal. Na religionistice odevzdávají bakalářky o semestr dřív. „Promiňte, svítil na mě měsíc“. Religionista, stejně nestíhá jako já. Já dedlajny, on diplomku. Psal o chrámových obřadech babylónských bohyní nebo něčem takovém. Od průlomu sfér v roce 1989 se stala z religionistiky dost exaktní věda, babylónské bohyně založily v Olomouci neziskovku a propagují ekologické zemědělství. Jo a Dejv je vlkodlak, takže si stežuje na Měsíc. A skoro nevidí, takže používá počítač s hlasovým výstupem. Má hlas jako vraždící robot, hlasový výstup, ne Dejv. Docela ho obdivuju, nemám ráda cestovaní vlakem, mimo trasu Brno – Praha, ideálně vůbec nikam. Dejv strávil semestr dílem na cestě, a dílem ve vlkodlačí kůži. Jo, mě se do toho vlaku blbě leze, a když levituju, lidi se na mě blbě koukali.

Už jsme všichni? Můžem začít? Pohané, potomci bohů, elfové, trpaslící. Nebyli jsme moc vidět, ale už jsme. Občas se ale potřebujeme slízt, setřepat ze sebe stres, přestat se tvářit, že jsme superbytosti. Nabrat manu na levitaci a iluze, zakrývající naši pravou tvář. To je centrum pohanství a supervize.

Krátký zprávy ze světa kriplpípl.

Jak nakupovat s vozejkem:
Existuje několik možností. Základní je shazovat věci co chcete, berlou, případně nakupování věcí co nechcete, ale co jsou ve vzdáleností dostupné z vozejku. Existují rafinované vozejky, které vás nadzvednou. (Kromě usnadnění nákupu je ocení i chodící vozíčkář, co má ehm problém vstát ze židle :) Nejvíc se mi líbí tenhle systém:  Prosím, buďte tak hodný a podejte mi pleťovou vodu od Loreál. Ta voda je v regál před tebou, pátá polička z vrchu, uprostřed, vedle tyrkysové konzervy, to co hledáš je růžová láhev, ta ne, je větší. Počítáme s tím, že nevíte kde přesně pro tu věc sáhnete, a celý proces je nenáročný na mentální kapacitu.

Brněnské nádraží je past na nevidomé a lidi se zbytky zraku.
Nedávno měl jeden můj kamarád na nádraží měl schůzku a přitom byl  byl koupit lístek na cestu expresem do Prahy. Udělal to tak, aby nemusel přecházet dlouhý hlavní přechod. Přijel šalinou, která staví nejblíž staniční budově, přešel jen jeden pruh silnice a vešel do haly bočním vchodem, který vede do příjezdové haly z hlavního nástupiště.  Jeho vodící pes ho umí dovést až k  těm pokladnám, nebo na lavičku. Přechod přes šaliny je mazec, je zapotřebí si dávat velký pozor. Podchodem na šalinu  se dá jít jedině ve dne a při návratu z vlaku. Z nástupišť mimo hlavní budovu je jednodušší tím podchodem rovnou pokračovat až k šalině místo vylízání nahoru a přecházení.

Víte o psychoterapeutech kteří mají povědomí o postižení? Dejte mi vědět, budu ráda, a dám o nich vědět dalším lidem. 
Myslím tím lidi, které nemusíme složitě učit, že pokud např je moje téma boj s pojištovnou, tak neřeším aktuálně něco jiného, není to znak toho, že nejsem vyrovnaná s postižením. Znamená to, že administrativní proces získání zdravotní pomůcky je vyčerpávající. Pokud řeším nějakou zasutou šikanu, tak to potřebuju řešit právě teď. Nepotřebuju aby si daný odborník ujíždel v inspiračním pornu, nebo naopak začal řešit, že bez postižených lidí by na tom společnost byla líp. (Z lidí co nemají téma handicapu zpracované, padají podobné perly) Tj. známe někdo psychologa nebo psychiatra, který je schopen kvalitně vést psychoterapii a neutéct z "našich" témat? napiště mi na mail dj.sheala(at)gmail.com nebo zde do komentářů

Za spolupráci děkuju Hana Fučíková a Václav Toul (a jeho stránka kde řeší právní témata)

Zemřel Terry Pratchett, autor bestsellerů Úžasná Zeměplocha.

Terry byl v roce 2007 diagnostikován s PCA, progresivní kortikální atrofií, formou Alzheimmerovy choroby. Začal proto s kampaní na zvyšování povědomí ohledně Alzheimmerovy choroby, a pomáhal rodinám zasaženým touto nemocí. V roce 2012 přišel o schopnost psát a začal psát svoje bestsellery se softwarem na rozpoznávání hlasu. Zveřejnil svoji fotografii, kde drží nápís, že s Alzheimmerovou chorobou je možné mít dobrý život a  být autorem bestsellerů, stejně jako on, což jednak může být ukázka jeho smyslu pro humor, ale také upozornění na stereotypy, případně to, jak se odvíjí kvalita života s postižením od společnosti ve které člověk žije. (Sama nevím, jak to Terry myslel)
 Dnes se na jeho twitter účtu objevil záznam: "JE ČAS, ABYCHOM SPOLU ODEŠLI, PANE TERRY" psané kapitálkami. Takto píše jedna postava z Pratchettových románů, Smrť, průvodce duší. Na rozdíl od Českých pohádek Smrť je postava veskrze pozitivní, kromě doprovázení duší zabrání několikrát zkáze světa, a má rád kočky, stejně jako sám autor.

zdroj v češtine
zdroj v angličtině
Aktualizace: Předseda Alzheimerovské společnosti Jeremy Hughes řekl, že Terry naždy změnil to, jak vnímáme Alzeimerovu nemoc. Díky moc Terry.

Postižení co to nevzdali, inkluze a The Tap Tap Orchestra

Nevím jaký máte názor na prezentaci handicapovaných v médiích vy. Mě se až donedávna z toho, co média psaly, kroutily prsty na nohách.
Jeden z momentů, který mají český média strašně rády, je inspirační porno, kdy se ukazuje postižení (sám ten fyzický stav) jako tragédie, ostuda nebo kombinace obojího . Slepota je tragédie. Dětská mozková obrna je tragédie. Mentální postižení je tragédie. Pokud máte hodně síly, tak tuhle tragédie můžete překonat vlastní pílí a sluníčkovým postojem. Akorát, ono je to trošku hodně mimo realitu. Ale nevadí, pomohu z toho ven. Zkusím vysvětlit, jak udělat realističtější obraz postižení.
Četla jsem kdysi článek. Bylo tam že slečna byla učitelka, po úrazu je paralyzovaná od pasu dolů, přesto se nevzdala a učí.  Osobně to nevnímám že problém je ve vzdaní se. Pokud by ta slečna učila na škole, která by nebyla adaptovaná na její handicap, tak by tam učit nemohla. Ale bezbariérový školy jsou. Akorát když to tam nenapíšete, nabývá čtenář dojmu, že postižení zvládnou zcela všechno, a nevidí skutečnost, že problém není naše lenost, ale neochota nebo naopak ochota dodržet vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb, plus koncepty o tom, co postižený může a nemůže dělat. O předsudkách se nemluví radši moc taky z důvodu, že jistejm lidem co předsudky mají, by to mohlo udělat bebí. A pak jsou lidi co nemají předsudky, ale mají strach že něco zvořou, tak se nám radši vyhnou. Jasný, ono je fakt lepší nepomáhat než rvát nevidomého do šaliny, do které nechce nastoupit. Asi časem budu muset vést nějaký kurzy jak se nebát komunikovat s lidma :)

Tak a teďka něco, o čem jsem si ještě netroufla psát, a strašně mě to vnitřně bolí, a vím že si tím naštvu mnoho lidí z public relations a charit. Kroutí se mi prsty na nohách z přesvědčení, že the Tap Tap Orchestra je vlaková loď inkluze. Tap tap jsou skvělý muzikanti, jsou lepší než já, hrát na jakokýkoliv nástroj, včetně bicích a perkusí je větši fuška než být DJ. Tap tap pracují, stejně jako já, na realističtejší prezentaci postižení, nevyžadují lítost. Jejich manažer tvrdě jde po bariérách v pražském MHD, má odvahu kopnout do problému. Ale to že dělají inkluzi je podle mě buď PR nátěr, nebo nějaká mentální zkratka.  Tap Tap Orchestra jsou nikoliv smečka osob s postižením co se dali dohromady a začli hrát v kapele. Neprošli si tou klasickou kapelní cestou shánění zkušeben, zpěváků. kytaristek, a podobně. Je to kapela přidružená k ústavu. Dobře, ústavu co pracuje na sociálním modelu postižení, ústavu kde se z lidí z postižením dělají nikoliv světci nebo chudinky. Ale inkluze to prosím není!
Inkluze sice je implementace sociálního modelu postižení, ale z definice nejde aby ji dělal ústav, neb inkluze je život postižených mimo ústav. Na druhou stranu, lidi z Jedle umí implementovat sociální model postižení v mnoha jiných oblastech. Tranzitní programy. Sebedeterminovaná asistence. Umí dobře vypustit lidi ven. Je paradox, že toho umí mnoho, ale co dělat nemohou je inkluze. Obávám se, že z inkluze se stal public relations buzzword, mediální zkratka. A proto mám malinkou výzvu pro Vás, mohli bychom vymyslet co The Tap Tap fskutečnosti dělá? Teda kromě toho že umí hrát. Protože je dělat z nich něco co nejsou, ale zároveň zamést pod koberec to co jsou mi přijde škoda...

Lidi co se sápou na stage nějak podobně jako já

Myslím že jeden z "problémů" integrace je to, že existuje mnoho lidí, co nemá zažito lidi s handicapem v nějaké jiné roli než žáka speciální školy obyvatele ústavu, nebo pacienta. Občas existují projekty, zaměřené na práci s tímhle stereotypem. Takže s dovolením  tady  je několik DJů s handicapem. Je to  anglicky, a omlouvám se že se to nevyhlo hraní na emoce, jak jsou ty lidi strašně inspirativní. Já sem to nepsala. Ale na Brno dobrý.

Jednou když jsem pořádala takovou minipárty, tak jsem komunikovala s neslyším DJem - a tady mezi těma je další (Robbie Wilde). A DJ s ALS (tou nemocí co má Stephen Hawking), DJ s Osteogenesis Imperfecta,  DJ bez ruky.

Jinak v současnosti běží nějaké kampaně, ohledně integrace, výbornej příspěvek v televizi měla Terka Laubová, Tap Tap dělá koncert koňovi pod ocasem, a spousta lidí co ještě neviděli nikoho postiženýho najednou postižený viděla. Takže když se nás nebojí Česká televize, tak doufám že se i ty obyčejný lidi nebudou bát, no a my pak taky. S tou televizí je malinko problém, že ukazuje jen malej kousek reality, a je to dost škoda, protože to téma má šířky a hloubky, do kterých zatím média radši nepůjdou, třeba i ze strachu, aby nám neublížili - nebo naopak ze strachu, aby nenarušili mocenskou hegemonii velkokapacitních ústavů, plus aby se veřejnost necítila divně. Ale myslím si, že ten pocit divnosti je pro veřejnost právě příležitost se zamyslet nad tím, jestli náhodou se nemýlíme, že postižení patří někam pryč, že jsou nějací divní, že jim bude někde jinde líp. Jo bude to běh na dlouho trať.  

Strašně ráda bych potkala někoho v České republice, kdo je ve stejný situaci, protože bychom mohli společně se vyrovnat s tím, že si spousta lidí myslí, že vlastně neexistujem. Nemusí to bejt nutně DJ, ale někdo kdo je člen subkultury - pankáč, skejťák, hip hoper, a tak nějak lidi kolem něj chápou že je možný být jak postižený, tak jejich kámoš v partě. Já si totiž nemyslím, že přestože předsudky vůči postižení tu jsou, že nejsme jen dva nepřátelské kmeny, co na sebe vztekle pořvávají přes řeku, a co budou počítat skóre.

DJ Robbie Wilde

Tohle je DJ Ectic:

O augmentované komunikaci, tedy využívání neverbálních prostředků ke sdělení významu.

Je to vtip. Sice dlouhej ale pořád vtip. Ale když chcu nějak ilustrovat jak vůbec funguje augmentovaná komunkace tak, aby to dalo smysl lidem, co se touhle tematikou nikdy nesetkali, a bojí se jí, neznám nic lepšího. Něco sociálně zdravotního najdete k tomu tady: http://www.asha.org/public/speech/disorders/AAC/

A obsahuje stereotypy, o mnišských řádech. ( Františkáni jsou prostě takoví "lidoví", dominikáni jsou takoví "velmi sofistikovaní a intelektuální")

Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, když většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů… Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři tomu udělat přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit a navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech teologických oborech. V klášteře františkánů nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno, oni nepěstovali moudrost, ale chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, s kulatou, téměř holou hlavou a prostorově výrazným tělem. Po nóně se sešli u biskupa. Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil, aby se disputace konala beze slov.
Začal dominikán a ukázal jablko, o něž se přeli.
Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba.
Knihovník vytyčil ukazovák.
Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty.
Dominikán přidal třetí prst.
Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela.
Spocený knihovník rezignovaně vztáhl ruce vzhůru.
Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál.
Bylo po všem a jablka připadla františkánům. Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se stalo:
„Jsou to mystici, bratří,“ děl knihovník. „Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva.“
Dominikáni pokyvují, že to byl vynikající začátek.
„Ale dostal mě nejvyšší kristologií, ukázal mi kousek chleba… Chápete? Chléb poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu, které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně.“
Bratři kazatelé jej chápavě poplácali po ramenou.
„Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh! Apeloval jsem na jednotu, unanimitas!“
Dominikáni hltali každé slovo. Skvělý smeč!
„Stejně tvrdě mě odrazil, když jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě přirozenosti: Božskou a lidskou.“
Dominikáni stáli bez dechu.
„V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři prsty… Bylo to zbytečné, jen se dotkl čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství. Skoro jako bych viděl našeho svatého Otce Augustina na břehu moře, ano, tak jsem si připadal, pošetile rozjímající o podstatě Nejsvětější Trojice.“
Dominikáni se po sobě ani nedívali.
„Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce v oslavě Boží Moudrosti: Bůh je veliký… A víte, co udělal on? Na to nadosmrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce, jakoby vydechl ten entitativní atribut Boží bytnosti: Nekonečný!“
Kuchař se přiřítil, hlasitě funě, a jásal:
„Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned jak jsme se sešli, vytáh’ jabko a vytahoval se s ním, že nám je všechny sežrali. To mě naštvalo, tak jsem vytáh’ starej chleba, aby se živili tím. A von začal útočit, chtěl mi prstem vypíchnout voko! Tak jsem se nedal a pohrozil mu, že mu vypíchnu vobě voči! Už asi nevěděl, jak se bránit, když mi řek’, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: Seš blbej nebo co? A už to vzdával, eště se sice pokusil vyhrožovat, že na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu jasně naznačil, ať klidně přijdou, že je nás víc. A tak to vzdal!“