Vlakem na stejdž
Seděli jsme ve vlaku, já a Honza, dva
DJové, co měli ten večer zahrát na akci Czech Trance Family night
v Olomouci.
Vlak stál. Oba jsme byli pochopitelně
nervózní jak psi, ale každej z jinýho důvodu, já jsem řešila,
jestli zvládnu vystoupit z vlaku bez plošiny, Honza že nestihne
svůj set, začínal v devět večer. V Olomouci. Byli jsme v
Komořanech, asi 30 kilometrů za Brnem, do Olomouce daleko, i do
Vyškova daleko.
Všechno se to začlo komplikovat už
den před tím, a to s Kristýnou. Pro neznalé, Kristýna je 193
vysoká instruktorka kickboxu, kung fu, a buhvíjakých dalších fu.
Kristýna nás měla dílem odvézt, dílem vybírat vstupné. Jenže
člověk míní a... napřed jsme se lehce chytly ohledně toho, že
se změnila nečekaně cena za kterou jsme měli jet. Jsem otrkaná a
zkažená ze seminářů „Přesvědčování v obtížných
podmínkách“, jsem schopná jednat ohledně pár šupů jako
dračice, a ne že bych chtěla bych být v její kůži. Den poté,
pozor, tedy přímo v den akce, mi Kristýna volala a čula jsem jsem
průser. Průser vypadal tak, že ji odvážel manžel do nemocnice,
s prasklým žaludečním vředem.
Zařvala jsem jak ten zoufalec co
opravoval slovenského Lakatoše. Čekal mě boj s dráhou, aby mi
přistavili plošinu. Boj spočíval v tom, přesvědčit ČD, že
pokud je cílová i výchozí stanice s plošinou, tak že je možné
aby mi přistavili plošinu ne 24 hodin dopředu, ale 3 hodiny
dopředu. Co jsem netušila, tak přistavit plošinu 3 hodiny dopředu
by snad až tak nebyl problém, jako je problém to že plošina je
prý „jen pro vozíčkáře“. Není! A kdyby vám to na
zákaznické lince tvrdili, tak to nařízení zrušili.
Takže si tak sedíme v tom vlaku do
Holomóce, v Komořanech. Od průvodčiho víme, že před vlakem
před náma praskla kolej, a že dál nepojedem. Řešíme že když
se může něco pokazit tak se to pokazí, Honza řeší že nestihne
hraní, navíc na jeho technice závisí další, ja řeším že
NEVYLEZU z vlaku. Řeším raději vnitřně, a už už se i užírám.
Jak tak já a Honza propadáme
nervozitě, všímám si, že kolem nás zuří jaro: Neovocné
stromy mají světlězelené lístky, právě rozvité, kvetou
meruňky, a snáší se na nás déšt okvětních plátků, ptáci
zpívají jak pominutí, naprostý kontrast toho, jak jsme zaseklí,
a jak to přírodu kolem vůbec, ale vůbec nezajímá.
Za to to začlo zajímat lidi od drah,
za což jim můj velkej dík. Autobus do Vyškova jsem víceméně
čekala, ale čekala jsem minimálně distorzi kotníku pří výstupu
z vlaku, asistovanou zlomyslným zíraním. To že mě odnesou z
vlaku ven na židli, to že autobus najede až k obrubníku, to že
se se při tom budu cítit jak v bavlnce, to jsem nečekala.
Jsme v Olmíku před klubem …
pokračování přístě :)
