neděle 27. října 2013

Tohle prostě nebude hezký.

Sedm způsobů způsobů jak nasrat kryplíky:

Tohle prostě nebude hezký. Je mi jasný, že si pár lidí naseru, a že pravděpodobně naseru ty nesprávný lidi, který už nemají v hlavě pavučiny, a ti co se mají chytit za nos si to dílem nepřečtou, dílem budou považovat tenhle text za ujištění, že oni to myslí dobře, a mě jen chybí ta správná dávka sebeprosazení/ empatie/ whatever.

1. nedejte nám šanci řešit to co nás trápí. Bejt postiženej je většinu času bezbolestný, ale má to svoje momenty, a bolest není jediná pakárna na tomhle údělu, mluvím o únavě a dechový nedostatečnosti. Ne každej ji má, ale málokterej doktor se tím bude zabývat, zvláště pokud jsme kryplík venkovský. A to nemluvím o bolesti duše, viz bod 2.

2. považujte nás za méněcenný. Mluvení přes hlavu (když nemluvíte s náma, ale s asistentem), nezvaní na společenský akce, šikana. To je prosím hulvátství. Ideální způsob jak člověka nasrat, je říct mu, že si vlastně za to může sám, to už není hulvátství, to už je cynismus.

3. myslete si, že co kryplík, to paraplegik a zbylí sou lenoši. Lidské tělo může být zkripleno neskutečně mnoha způsoby, ať už po narozením nebo po úraze. To co zvládnu já, nezvládne Franta Vomáčka, a naopak. I když máme stejnou diagnozu, tak Franta je uživatel vozíku, a copywriter. Nechodí, nebo ujde pět metrů a padne, zato má tak v pořádku jemnou motoriku, že ho živí psaní. Já se peru s bolestí když píšu tohle, ale ujdu kilometr a půl a utancuju Trance Energy. Dobře, pak padnu taky, ale to aktivní dystrofici dělaj.

4. ptejte se jak se ti "to" stalo. Někdy mám náladu vysvětlovat svoji diagnozu, i když neuznávám medicínskej model zdravotního postižení. Upozorňuju že na tomhle mám zrovna dost silnej trigger point, moc lidí se mě na to ptalo, a vzápětí můj zdravotní stav použili proti mně, viz bod 2.

5. nabízejte léčbu, psychopomoc nebo že nás začleníte do společensky vhodných aktivit, například na čundr. Alternativní medicínu nemám ráda, hlavně ne v tý verzi kdy mi nabídnete zelený ječmen za 600 lahvičku (pytel osiva stojí pár šůpů). Nebo MSM, čistič bazénů. Ćundry nesnáším, společně s country a trampy.

6. Seberte nám identitu. Jsem trance DJka a kryplík, a pro někoho je to problém. Je to vlastně takovej problém, že tyhle dvě identity nemohou existovat v jednom člověku. Protože je to nezvyk, v méně civilizovaných krajích. Nemám ovšem chuť bejt na Luminosity celistvou osobností a v Česku buď jedno nebo druhý. Koukejte se zcivilizovat, nemám čas.
Není to jen o mě, je to o holkách s Bc titulem, co se jich ptá posudková jestli sou retardovaný. Potažmo o představě že bejt kryplík znamená žádný zaměstnání, žádnej sex a žádná adrenalinová zábava, protože "bysme raději neměli".

Na bodech 1 až 6 je zajímavý to, že se o nich nemluví.

7. Teď už přijdou takový banality jakože by mohlo bejt víc bezbar a levnější zdravotní pomůcky a víc peněz na PnP. Tohle je oblast kde sem to zatím nemusela nijak hrotit, a nemám proto takovej vztek když o tom píšu. Je zapotřebí ještě hodně máknout, ale právě vzhledem k tomu, že se o bodu 7 alespoň mluví, tak jsem optimistická v tom, že se rozvine diskuse i o těch věcech co se o nich nemluví.

pondělí 30. září 2013

Šperkařka Hana aneb komerce jak sviňe

S Hankou Fučíkovou jsem se potkala na Facebooku, a po chvilce jsem zjistila, že mi je tahle mladá šperkařka velmi sympatická. Jsem totiž velmi vysazená na muziku, sama jsem trance DJka, nicméně  nerada se omezuju na jeden směr. Do té doby jsem znala jen málo lidí co poslouchají “zlou a temnou” gothic hudbu, a protože ráda zařazuju do svých setů poněkud hororovější zvuk než je v trance zvykem, lidé co poslouchají gothic rock jsou mi velmi sympatičtí.

Hanka začala se svým obchodem pod značkou Lacrimosa v roce (2012), a s výrobou šperků v roce cca 2006. Na rozdíl od mainstreamových  šperkařek se nebojí do svých kolekcí zařazovat šperky inspirované subkulturou hippie, rockabilly a gothic. Hippie a gothic subkulturu není třeba příliš představovat, ale co je to to rockabilly?


Rockabilly je jedním z nejstarších stylů rokenrolové hudby, který se začal utvářet začátkem 50. let 20. století.Pojem samotný je portmanteau - slovo složené ze slov rock a hillbilly. Slovo hillbilly má pejorativní význam a označuje obyvatele žijícího na odlehlém místě či v horách na východě Spojených států; zde však odkazuje na country hudbu, ve Spojených státech 40. a 50. let často zvanou hillbilly music.



Významný vliv na utváření stylu měla  i hudba bluesová, swingová a boogie woogie. Popularita stylu začala v 60. letech upadat, koncem 70. a začátkem 80. let však došlo k jeho renesanci, která do jisté míry přetrvává dodnes. Není divu, podívejte, jak hezky se slečny oblékají na akce v tomto stylu. Charakteristické motivy pro šperk jsou asymetrie, námořnické motivy, inkluze typu sugar skulls, a také ikonické kotvy a vlaštovky, ptáci kteří symbolizují návrat domů.





Šperkařina, pot a dřina. Hanka používá především techniku zvanou ketlování. Protože absolutně netuším co to je, nechala jsem promluvit samotnou autorku:  “Ketlování je spojování korálků pomocí drátků (ketlovacích nýtů - drátu stupým zaobleným koncem etc.) a zakončování  placatýma kleštěma. Vezmu drátek, udělám očko, v případě nýtu ponechám prdelatý konec - navléknu korálku a vyrobím očko. Musí sedět a být pevně uzavřené. Poku d se věci spojují tak musí obě očka lícovat. A takhle pořád dokola :)

Pokud šperk navlékám, obvykle používám lanko - což je plastová punčoška ukrývající stočené ocelové drátky. Kleštěmi otevřu očko, do toho očka řetízku vložím karabinku a tím se to očko zavře. Na zakončení navlékaných šperků používám rokajl, což je tenký plechový korálek, který vypadá jako ustřižený proužek špagety. Vezmu lanko, navléknu náhrdelník, za poslední korálkou udělám oko a do toho oka navleču třeba řetízek nebo rovnou zapínání. Rokajlem provléknu zbytek lanka a naplocho stisknu kleštěmi. Na celé se dá ještě krytka, což je zboku rozstřižená plechová kulička - ta se stiskne k sobě, takže je to začištěné a hezké.”

Příště: goth móda a šperky

Hančin obchod najdete zde www.fler.cz/shop/lacrimosa


úterý 6. srpna 2013

Chlubím se cizím peřím.

Takže. Je vedro. Už jsem za tyhle "prázdníny" zvládla dvakrát aquapark a jednou přehradu. Sice ráda plavu, ale ty vlezy do bazénu jsou pro mě zlo.  Snažím se udržovat fungující, ale poněkud mě to zmáhá, takže jsem s radostí hmátla po něčem, co za mě udělali jiní.

Je to rozhovor Antonína Konečného a reportérky na téma přístupnost památek. Kromě Tondy,a reportérky se na tom ještě napracovala Hanka Fučíková, která udělala přepis. Moje jediná námaha bylo to překlopit na blog, dobře a dopsat tenhle malinkej komentářik. Je to opět o postižených, což znamená, že černý humor included.

Enjoy :)
Osoby a obsazení:
Reportérka
Průvodkyně památníkem
Antonín
Správce
Plošina (Nebyla jsem tam, ale zřejmě jde o velmi hlučný model, tzv Hitlerovy saně, podle zvuku)
Výtah.

Místo: Památník národního písemnictví, Rajhrad.

reportérka: Právě se chystáme na prohlídku. Pro vozíčkáře a jejich doprovod je to zadarmo, což nás velmi potěšilo.

průvodkyně : Dovolte mi abych Vás srdečně přivítala  zde v památníku Národního písemnictví na moravě, který se nachází v prostorách nejstaršího moravského kláštera benediktinského opatství.

reportérka: Spolu s paní průvodkyní Sylvií Kresovou jsme prošli východní a západní křídlo kláštera a prohlédli si také například výstavu architektonických modelů či výstavu vývoje benedinktinského řádu. Pana Antonína nejvíc zaujala knihovna s tajným schodištěm.

Antonín: Je tady pěkná atmosféra a pěkná, pěkná energie.

reportérka: Je to vcelku dobře v úrovni očí, že? Přečtete všechno bez problému?
Antonín: To ano, to ano. Nemusím se nijak natahovat ani nic.



* pípání fotoaparátu v mobilu *



reportérka: Do prvního patra nám vede plošinka, jelikož jsou tady schody...



* zvuky plošiny, hučení a pískání *



reportérka: Teď jsme se tady trošku zasekli v půlce schodiště... Tak co myslíte, vyjedem až nahoru?

Antonín : No... Doufám. Ale tyhle přístroje bývají obvykle poruchové. Teď jsme tady vlastně v půli schodiště, eště eště nějakýho půl metru nad zemí a tady ty tyče ty nejsou, nevypadají příliš bytelně.

průvodkyně: To se mi ještě tady jako nestalo...

reportérka: Říká naše průvodkyně Sylvie Kresová. A je na ní vidět, že jí situace není příjemná. Za pomoci správce budovy Ivana Zálesáka pak pomáhá dostat plošinu zpět dolů. Další možností je výtah.

*plechový hlas ve výtahu: kabina jede nahoru. dveře se otvírají. *



* zvuky výtahu... pískání. Klepání na plechové dveře. *



správce: Jste tam?

reportérka: Moment.



* nesrozumitelné *



správce: Já se z toho zblázním...

reportérka: To máme dneska pech... Pan konečný právě uvízl ve výtahu. A my ostatní jsme před výtahem, tak uvidíme jak to dopadne.

správce: U plošiny se nám to stalo poprvé, že by nám tam uvízl kdokoliv, protože tam tu plošinu poměrně využíváme a tady prostě to není poprvé ale prostě už to bylo asi čtyřikrát opravované a te´d už si prostě budeme stěžovat.

reportérka: Dodává správce Ivan zálesák. Pan Antonín musí ve výtahu přečkat téměř deset minut, než se ho podaří vyprostit. Prohlídka Památníku národního písemnictví je pro něj, coby vozíčkáře, u konce.

Antonín: Přiznám se, že jsem z toho měl legraci. Za vidění to stojí, mě to hodně zaujalo a asi se sem pokusím nějak na podzim vrátit... Aspoň nebude tak horko.

reportérka: V případě, že se památníku podaří zprovoznit plošinu a výtah, uvidí Antonín Konečný i expozici v prvním patře.

Kristýna Sládečková, Rajhrad

neděle 16. června 2013

Šok! Horror! Vyšetření v audiokomoře!

Původně jsem chtěla psát zase další výlev o tom, jak teda postižení patří na parket, a jak už se nemusíme bát, že bychom tam nebyli vítání, ale po posledním psytrance na Zbrojovce sleduju, že je to možná tak samozřejmý, že snad o tom nebude zapotřebí psát. A zjistila jsem, že bude mnohem víc šokující, zajímavější a traffic generující napsat, že jsem přežila vyšetření v audiokomoře.

Kdo někdy došel tančit na párty dejme tomu v roce 98, přestal chodit, a vrátil se někdy teď, si nemůže nevšimnout, že je v klubech čím dál větší úroveň akustického tlaku. Česky tedy víc nahlas. Už v tom roce 98 to bylo zatraceně hodně nahlas. Nerozumím tomu, proč to DJové a zvukaři a podobná verbež chápou tak, že čím víc nahlas, tím je to větší zábava. Odhaduju, že jsou v tomhle jako zpěvný ptactvo, který si hlukem vymezuje teritorium.

Ta hlasitost je taková, že si lidé co chodí na akce, kupují speciální špunty do uší. A to proto, aby se jim nepoškodil sluch. Pochopitelně že by bylo rozumnější, aby se hrálo míň nahlas. Nemám kapacitu na to zjistit, proč to tak není, takže jen upozorním, že následuje poměrně drastická část, ohledně vyšetření co čeká člověka, co má podezření, že se mu zhoršil sluch, a co čeká všechny, co na ty akce chodíte a nemáte špunty, o nás verbeži DJské nemluvě.

Bojíte se doktorů? Já teda jo. Většinou mají ordinace vybavený spoustou mašinek, co dělají beep, blyštivý nástroje, ze kterých by měl radost sadista a smrdí desinfekcí. Doktor ORL je stvoření, které Vám zaživa vytrhne mandle, prošťouchne zatuhlé nosní dutiny drátem, nebo propíchne ušní bubínek. Právě mi kamarádka popsala, jak její strejda zažil propichování dutin, ale rozhodla jsem se, že to sem nedám, protože to prostě nevydejchám. A mě na ORL poslali do audiokomory.

Otevřete jedny dveře, a dostanete se do lůžkového oddělení ORL. Otevřete druhý dveře, tím se dostanete do malé desinfekcí smrdící místnosti a představte si, že v té malé místnosti je ještě jedna místnost a v té je židle a sluchátka. Celý tento set up připomíná zpovědnici. A v té zpovědnici je takovej pultík a na tom pultíku leží taková věc, která má na sobě čudl. Místo kněze je tam kněžka v uniformě zdravotní sestry.

No a teď to samotný vyšetření. Nasadíte si sluchátka, do ruky si vezmete věc co má na sobě čudl a čekáte. Ve sluchátkách uslyšíte zvuk, buďto strašně vysokej nebo strašně hlubokej, nebo ve střední frekvenci.  Nebo neuslyšíte. Když uslyšíte, zmáčknete ten čudl, co je na věci, co má na sobě čudl. Když neuslyšíte, nezmáčknete nic. Mašina je z tohohle mačkání a nemačkání schopná spočítat, v jakém frekvenčním rozsahu slyšíte. TO JE CELÝ.   Pohoda. 

Proč z toho dělám takovej příšernej horor? (Ještě jednou, vyšetření v audiokomoře nebolí, je to maximální pohodíčka.) Protože se Vám může stát, že zjistíte, že neslyšíte vejšky. Nebo nedejbože frekvenční rozsah pro řeč. A že si za to můžete sami. Protože jste se poflakovali tam, kde je příšernej hluk a nenosili jste na párty špunty do uší. 

Disclaimer: autorka článku se distancuje od pomluv, že je agentkou výrobků špuntů do uší a zároveň se distancuje od očernění, že nenávidí lékařskou profesi a speciálně specialisty ORL.

Update: Mám malou ztrátu sluchu na výškách, a memší než jsem měla před pěti lety, to bylo kvůli chronickýmu zánětu eustachovy trubice. 

čtvrtek 9. května 2013

Facebook vždy zdarma?

Jak se říká tomu principu, kdy je něco sice zdarma, ale musíte za to zaplatit? Někdo tomu říká Freemium, já tomu říkám zhovadilost :)
Dneska jsem řešila jednu takovou drobnost, a to že z dlouhodobýho vystavení hluku na parties hluchnu, a že se zeptám člověka ze skupiny Czech Trance Family, jaký si objednal špunty do uší. Než jsem stihla ochránit svoje zbytky sluchu, vyskočilo na mě tohle:

Pamatujete si, jak jste se registrovali, a že tam bylo něco ve smyslu "Facebook je, bude a byl vždy zdarma" ?
Nedávno proběhla českým netem zpráva, že pravděpodobně máte hromadu zpráv, o kterých nevíte. Zprávy od lidí, co nemáte v přátelích, dojdou do složky "Jiné". Do této složky se lze dostat JEDNÍM klikem ze zpráv (Příchozí zprávy -> Další), přesto o tom spousta uživatelů neví.
Téhle naší lenosti myslet někdo chytrý využil a jal se ji monetarizovat, jak vidno na obrázku nahoře.
Takže, je Facebook stále zdarma? Vsadím se, že se najde nějaký korporátní píárista, který obhájí, že ano, protože mám stále stejnou funkcionalitu  zadarmo. Že poslat zprávu někomu do jiné složky než "JINĚ" je něco navíc... něco co už ani není facebook :)


úterý 7. května 2013

Jak nezírat do zdi, nevyhořet … a taky Disabled and Gay, a bariéry v komunikaci.

Dnes to nebude jen příběhový, bude to spíš únavně uvažující.

Mám známého, který je z Austrálie, a říká si Airwave Fañ, s tím vlnítkem nad n. (Víte jaká to byla práce to vlnítko zobrazit? :)

V trancové top 10 na beatportu jsou 2 trance tracky! Fascinující! Zbytek je ASOT trouse. Dělat v současný době v České republice trance akci, tedy akci bez ASOT trouse je dost čelinž. (Řekla bych že je to nedatelný, ale dala jsem to :) Jo a není to ještě tak zlý, v Austrálii to nejde už 9 let, to mi sdělil ten Airwave Fañ.

Každej promotér má asi moment kdy má chuť přestat bejt promotér. Každej aktivní handi člověk má občas chuť zůstat sedět doma, a zírat do zdi, někdy ty specifika komunikace se světem tam venku jsou … specifická. Ten problém se jmenuje „děje se mi to protože jsem postižená? Anebo jen proto že jsem obecně neschopná?“

Když jsem dělala první Mindcircus, tak jsem měsíc před akcí s hrůzou zjistila, že přestože mám hotovej plakát, tak je na stejnej termín vyvěšená jiná akce, hardtechno. Auvej. To byl moment, kdy mám v hlavě program „majitel klubu mě asi podrazil, protože jsem postižená/ neschopný máslo“. Mám zaplacenýho na grafika, domluvený DJe... sice mi tekly nervy, ale vědomá toho, že to tak bejt nemusí, tak mu volám, co se to děje.

Takže... s majitelem klubu mluvil hardtechno DJ, který je hluchej. A zatímco majitel se domníval, že mu DJ oznamuje, že má hrát na mojí akci, DJ měl za to, že si domlouvá akci. A majitel klubu je bez internetu. A bez kreditu na SMS. (Auvej.) A prej že když se domluvím s tím hardtechno DJem, tak mu dá termín.

A teď vysvětlení. Prostě... už kdysi dávno jsem četla na BBC článek psanej neslyšícím, že tohle se prostě děje. Že neslyšící a nedoslýchavý se občas diví, co si domluvil. Takže se nedivím. Trochu se divím, jak jde hrát hardtechno s 82 procetní ztrátou sluchu, nicméně, beaty se rozpoznávají snáz než řeč, vinylu není třeba odezírat, je dost „accesible“ :)
Na druhou stranu, i když někdo zvládne hrát hardtechno, může mít potíže při telefonování. Při telefonování nejde odezírat. Takže jsem po SMS vysvětlila hard techno DJovi, aby si domluvil jinej termín. Doufám že jsem ho moc nevypsychovala a tak... ale vídám ho hrát docela často :)

A teď bez nějakejch oslích můstků, disabled and gay, prostě když byla poslední Pride, tak vím že tam byly filmy ohledně sexu a handicapovaných, vím že moje kámošky na kárce jely na alegorickejch vozech za pomocí Pride Teamu... a že ten pochod jde docela pomalu, takže se asi příště přidám. A že pro současnou LGBT scénu nejsou handi lidi jako partneři problém, pravděpodobně, takže je zase o jednu tabu, nebo bariéru v komunikaci míň.  

středa 1. května 2013


Vlakem na stejdž II.

Už víte že schody jsou pro mě au. Au sou hlavně dva druhy, a to schody co mají různě veliký stupně, a ty co jsou prudké více než málo. Jedny jsou do klubu, ty nerovnoměrné a druhý na stejdž, ty přiliš prudké. Ne že by to nešlo zvládnout! Ale nemám to tady ještě prošláplý, tak omezuju alkoholické nápoje. Je to fakt nezbytně nutný. Doktor Nešpor by měl radost.

Párty. Nevím jestli všichni co čtěte blog jste fanoušky do trance. V Brně se často udělá „Trance a progressive“ akce, kde se pak hraje nuda, tedy fskutečnosti bigroom house. Bigroom house zní asi takhle: Vrz, vrz, prd prd. Punk byl tři akordy a pravda, bigroom house je jeden akord a filtr. Asi jsem už moc stará a nerozumím tomu. Trance je jako když vás vystřelí do vesmíru na Bachových varhanech. Většina věci, co poslouchám, je tahle verze, ta s tím vesmírem.

(Když jsem ve 14 záviděla spolužákům diskotéky tak jsem tak nějak doufala, že nějaký takovýhle místo najdu, místo, kde když budu potřebovat pomocnou ruku, tak se nebudu muset stydět v koutě)

Jak jsem slyšela prvního našeho Dje, bylo to fantastický, Honza opravdu umí. Když jsme slyšela druhýho, tak jsem lehce znervózněla, že v týhle konkurenci neobstojím. A to prosím ten David Laurence hrál poprvý naživo, a to co jsem slyšela, jsem neslyšela už dlouho. Je fakt dobrej! Kdokoliv kdo si na tý noci zahrál, stojí za to slyšet.

Povedlo se mi rozkopat přechody se se zapnutým syncem, vyřadit středový frekvence na kontroleru a zahrát vokálovku po Infected Mushroooms, prostě takový ty strašný Djský prohřešky, který stejně nebudou ¾ lidí zajímat. Podtrženo, sečteno, koukat na skákající lidi z metr a půl podia je fantastický. Ale měla sem tam skusit vrazit Third Mode Melody a Namito – Deeroz, fakt měla.

Note to self: Opravdu je zapotřebí lidem, kteří mě pomáhají, velmi, velmi trpělivě vysvětlit, co a jak mají dělat. Situace je takováhle: Potřebuju se dostat z metr a půl vysoký stejdže, schody sice mají zábradlí, ale na pochopitelně bez přesahu, první krok dolů dělám bez zábradlí, a opřít se o zeď nelze, překáží tam sloup na světla. Takže: Potřebuju - li aby osoba A stala v předu a ja ji držela za ruku, tak to holt musí bejt osoba A, a osoba B mě musí holt chytit za zadek. Až dneska si vlastně uvědomuju, že je to proces, kdy jsme všichni nervozní jak psi, že to nezvládneme.

Jasný že jsme to zvládli. A že je to čím dál snažší, jak se osměluju a začínám chápat že jsem pochopena. Prostě soft skills. Troufám si tvrdit, že číst předsudků vůči postiženým asi vznikla z toho, že někdo strašně moc chtěl pomoct, nevěděl jak, a byl za to seřvanej že to dělá blbě, a že ten člověk co ho seřval, si tím řešil sekundární handicap. Nedělějmež to.

Jasný že jsem po tomhle protančila střevíce, takže mě nohy bolí do teď. To je další důvod proč mám ráda trance family, prostě nesedí a nekoukají do zdi, jen když zahraje DJ špatně, tak z parketu utečou.

Jasný že to bylo náročný, a nejen to nahoru po schodišti dolů. Takovýhle náročný momenty, který nejdou přes limit, jsou ty momenty, co mě posunujou dál. Náročný a přitom moc moc dobrý, jako když letíte na rogallu.

Mám ráda i ty momenty, kdy akce končí a jde se domů. Naposledy v Perpetuu se nás nějaký nametený člověk ptal, jestli máme swag. Dostal vysvětlení, že swag nemáme, že jsme jenom cool. A že SWAG znamená „secretly we are gay“. Už už jsem doufala, že budu mít gay kámoše, ale považte, nějak se mu to nelíbilo.

Tahle noc skončila jinak, vyklidněně. Na Olomouckém autobusovém nádraží obloha mění barvy z tmavě šedé na světle šedou a pak světloučce modrou, nedaleko hopká polokrotký králík, ptačí zpěv a sypání okvětních plátků. Jedu domů.  

pondělí 29. dubna 2013


Vlakem na stejdž

Seděli jsme ve vlaku, já a Honza, dva DJové, co měli ten večer zahrát na akci Czech Trance Family night v Olomouci.

Vlak stál. Oba jsme byli pochopitelně nervózní jak psi, ale každej z jinýho důvodu, já jsem řešila, jestli zvládnu vystoupit z vlaku bez plošiny, Honza že nestihne svůj set, začínal v devět večer. V Olomouci. Byli jsme v Komořanech, asi 30 kilometrů za Brnem, do Olomouce daleko, i do Vyškova daleko.

Všechno se to začlo komplikovat už den před tím, a to s Kristýnou. Pro neznalé, Kristýna je 193 vysoká instruktorka kickboxu, kung fu, a buhvíjakých dalších fu. Kristýna nás měla dílem odvézt, dílem vybírat vstupné. Jenže člověk míní a... napřed jsme se lehce chytly ohledně toho, že se změnila nečekaně cena za kterou jsme měli jet. Jsem otrkaná a zkažená ze seminářů „Přesvědčování v obtížných podmínkách“, jsem schopná jednat ohledně pár šupů jako dračice, a ne že bych chtěla bych být v její kůži. Den poté, pozor, tedy přímo v den akce, mi Kristýna volala a čula jsem jsem průser. Průser vypadal tak, že ji odvážel manžel do nemocnice, s prasklým žaludečním vředem.

Zařvala jsem jak ten zoufalec co opravoval slovenského Lakatoše. Čekal mě boj s dráhou, aby mi přistavili plošinu. Boj spočíval v tom, přesvědčit ČD, že pokud je cílová i výchozí stanice s plošinou, tak že je možné aby mi přistavili plošinu ne 24 hodin dopředu, ale 3 hodiny dopředu. Co jsem netušila, tak přistavit plošinu 3 hodiny dopředu by snad až tak nebyl problém, jako je problém to že plošina je prý „jen pro vozíčkáře“. Není! A kdyby vám to na zákaznické lince tvrdili, tak to nařízení zrušili.

Takže si tak sedíme v tom vlaku do Holomóce, v Komořanech. Od průvodčiho víme, že před vlakem před náma praskla kolej, a že dál nepojedem. Řešíme že když se může něco pokazit tak se to pokazí, Honza řeší že nestihne hraní, navíc na jeho technice závisí další, ja řeším že NEVYLEZU z vlaku. Řeším raději vnitřně, a už už se i užírám.
Jak tak já a Honza propadáme nervozitě, všímám si, že kolem nás zuří jaro: Neovocné stromy mají světlězelené lístky, právě rozvité, kvetou meruňky, a snáší se na nás déšt okvětních plátků, ptáci zpívají jak pominutí, naprostý kontrast toho, jak jsme zaseklí, a jak to přírodu kolem vůbec, ale vůbec nezajímá.

Za to to začlo zajímat lidi od drah, za což jim můj velkej dík. Autobus do Vyškova jsem víceméně čekala, ale čekala jsem minimálně distorzi kotníku pří výstupu z vlaku, asistovanou zlomyslným zíraním. To že mě odnesou z vlaku ven na židli, to že autobus najede až k obrubníku, to že se se při tom budu cítit jak v bavlnce, to jsem nečekala.

Jsme v Olmíku před klubem … pokračování přístě :)